Recenze NEJEN střeleckých kurzů

Vytvořeno: 28.11.2022

Již když jsem dokončil kurz bezpečné jízdy 1, jsem věděl, že se budu chtít zúčastnit i navazujícího kurzu, tedy kurzu bezpečné jízdy 2. Náplň „dvojky” je přibližně stejná jako u „jedničky”. Hlavní rozdíl je v tom, že se vozidla pohybují vyšší rychlostí, a navíc se část výuky koná za snížené viditelnosti. Na podzim byl vypsán termín, který mi vyhovoval, a tak jsem se přihlásil. Z možných začátků kurzu jsem si vybral ten, co začínal nejpozději, v 11:00, a to z toho důvodu, aby část za snížené viditelnosti byla co nejdelší.

Krátce po přihlášení jsem dostal potvrzení objednávky a fakturu. Po jejím zaplacení přišlo potvrzení o mojí účasti na kurzu. Tentokrát jsem se rozhodl, jet s manželčiným autem, se kterým sice nejezdím každý den, ale za to s ním jezdím větší vzdálenosti. Navíc se mi podařilo přesvědčit manželku, aby jela se mnou jako neaktivní doprovod. Takže tím i věci, které by jinak byly shodné s předchozím kurzem, by měly být trochu jiné.

V 10:30 jsme s manželkou přijeli na polygon. Nahlásili jsme se na recepci a doplatili poplatek za manželku. V 11:00 si pro účastníky kurzu, tentokrát nás bylo 11, přišel instruktor Matěj Parma a odvedl si nás na učebnu. Celý kurz začal 2hodinovou teorií, která byla v polovině přerušena 5minutovou přestávkou. V průběhu teorie jsme probírali jak předvídat a předcházet krizovým situacím a když se to nepovede, tak jak je řešit. Většina témat byla shodná s kurzem 1. úrovně (nastavení místa řidiče, nedotáčivost, přetáčivost, atd.), ale byla vysvětlena a podána trochu jinak, takže i tak to bylo zajímavé. Instruktor se zvláště věnoval pneumatikám. Jeho výklad byl prokládán krátkými videi, ať už z crash testů anebo z reálných kolizních situací.

Čas vyhrazený pro teorii jsme nakonec přetáhli o 15 minut a tak jsme následující oběd o tuto dobu zkrátili. Po obědě jsme se seřadili za instruktorovým autem. Ten nám rozdal vysílačky a jeli jsme na první stanoviště. Teploty byly srovnatelné s těmi, když jsem zde byl na jaře. Rozdíl byl ale v tom, že celou noc vydatně pršelo, takže i plochy, které by za normálních okolností byly suché, byly mokré.

Tentokrát jsme začínali slalomem mezi kuželi. Ty byly opět naskládané ve dvou kruzích. Jeden menší uvnitř a druhý větší okolo menšího. Rozestupy mezi kužely byly asi 4-5 metrů. Zde jsme jezdili slalom do kruhu při rychlosti do 25km/hod, abychom se naučili rychlé práci rukou na volantu. Zároveň nám zde instruktor zkontroloval, jestli jsme si správně nastavili sedadlo a volant, popřípadě nám nastavení poupravil. Slalomem jsme strávili přibližně 30 minut.

Po slalomu nás čekal vyhýbací manévr, tzv. losí test, tedy vyhýbání se překážce na vozovce. Začínali jsme na rychlosti cca 40km/hod a postupně přidávali po 10km/hod. Vzhledem k vlhkosti povrchu jsme se dostali na zhruba 70km/hod. Při této rychlosti již pneumatiky většiny vozidel měly problém vyznačenou dráhu projet. Rychlost 70km/hod byla zároveň i maximum, na kolik jsem se dokázal s manželčiným autem, na krátké rozjezdové dráze, rozjet. Na závěr jsme si vyhýbací manévr vyzkoušeli při rychlosti 60km/hod s nesprávným držením volantu. Tedy takovým, o kterém víme, že není správné, ale které přesto občas používáme. V mém případě to bylo držení levou rukou na 12hodině. Dráhu jsem projel, ale příjemné to nebylo. Vyhýbacímu manévru jsme se věnovali lehce přes půl hodinu. Po něm následovala, krátká přestávka.

Po přestávce nás čekala nejdelší část věnovaná nouzovému brždění. Stejně jako při minulém kurzu se tento výcvik měl odehrávat na 3 typech povrchů. Na suchu. Na povrchu simulujícím led. A na povrchu, kde polovina vozidla jede po jednom druhu povrchu (sucho) a druhá po jiném (louže). Tedy tak by tomu bylo, kdyby v noci nepršelo. Takže suchý povrch byl mokrý, ale nebyly na něm louže. Začínali jsme bržděním na „suchu” z 30km/hod. Potom jsme šli na brždění na „suchu” z 60km/hod na zvukový signál, na vizuální signál, v podobě vodní stěny a na naše rozhodnutí brzdit po projetí mezi kuželi. Potom jsme se přesunuli o kousek vedle, kde jsme brzdili na povrchu simulujícím led. Nejprve z 30km/hod, potom ze 60km/hod a nakonec ze 70km/hod. Signál pro začátek brždění byl buď od instruktora do vysílačky anebo zdvihající se vodní stěna. Zde jsme nacvičovali i vyhýbací manévr, kdy se před námi začala zdvihat vodní stěna, které jsme se museli vyhnout. Brždění na rozdílných površích probíhalo z rychlosti 70km/hod a kdo se dokázal rozjet, mohl až na 90km/hod. Rovněž i zde nás čekal nácvik vyhýbacího manévru. Závěrem tohoto 1,5hodiny dlouhého bloku bylo, rozjet se na 60km/hod a při zahájení nouzového brždění zároveň pustit volant. To abychom viděli, kam to bude naše auto táhnout. Po této části jsme měli poslední 5minutovou přestávku.

Když jsme šli na další část, byla již zcela tma. Přesunuli jsme se na kopec, kde jsme se učili zvládat nedotáčivost, aneb smyk přední nápravy. Pod prudkým kopcem je ostrá levotočivá zatáčka, která je zcela zalitá vodou, hlavně v jejím začátku. Vy ji musíte projet tak, abyste se udrželi ve svém jízdním pruhu a „nevyletěli” z něj a pokud se vám to stane, tak se do něj, co nejrychleji vrátili. Začínali jsme na rychlosti 30km/hod a přidávali po 5km/hod. Jako limit, kdy se tato zatáčka ještě dala projet naším autem, jsme našli 45km/hod. Při 50km/hod už jsme šli ven. Následně nám instruktor zpestřil sjezd z kopce o vyhýbací manévr, kdy se před námi objevila buď jedna, nebo dvě vodní stěny. Nácvikem zvládání smyku přední nápravy jsme strávili přibližně hodinu.

Závěr praktické části kurzu byl na trhací desce, kde jsme se učili zvládat smyk zadní nápravy. Nájezdová rychlost byla 30-35km/hod. Průjezd vodní sprchou, která zvlhčovala povrch, aby to lépe klouzalo. Následoval smyk a jeho zvládnutí anebo ne a pak „hodiny”. Moc pěkný zážitek. Byl jsem zvědavý, jaký bude rozdíl mezi mým a manželčiným autem. Manželka má totiž ve voze na rozdíl ode mne stabilizační systém, který by měl s touto technikou pomoct. Znát to určitě bylo, ale i přesto jsme se 2x roztočili. Zpět na učebnu jsme se vraceli asi 10 minut po 18hodině. Za celý den jsem na polygonu najezdil zhruba 30km. Kolik to bylo při předchozím kurzu nevím, protože jsem si to zapomněl poznamenat. Ale řekl bych, že to mohlo být stejné.

Na učebně jsme odevzdali vysílačky, a ještě asi 15 minut jsme řešili to, co nás v průběhu kurzu napadlo. Večer když jsme přijeli domů, jsem již měl v emailu účastnický certifikát.

Hlavní rozdíl mezi „jedničkou” a „dvojkou” je, že v tomto pokročilejším kurzu se jde mírně za hranu schopností jak auta, tak řidiče, aby si každý byl vědom, co si ještě může dovolit. Kdo má výkonnější vůz, tak si dané techniky může vyzkoušet i ve vyšších rychlostech. Tento kurz byl pro mě zajímavější i tím, že cca 1,5 hodiny kurzu probíhalo za tmy a pak také v tom, že na celém polygonu prakticky nebyly žádné suché plochy. Nakonec i to, že jsme mohl porovnat obě vozidla, se kterými jezdím, pro mě bylo velmi přínosné. Po absolvování této druhé části si myslím, že by stálo za to, obdobný kurz absolvovat pokaždé, když si člověk pořídí nové auto, aby věděl, jak se bude v krizové situaci chovat a že ho nenechá na holičkách.

Několik důležitých informací, které by měli všichni, kteří se rozhodnou tento kurz absolvovat vědět:

1/ Na kurz určitě jeďte se svým vozem, jedině tak zjistíte, co si s ním můžete v krizové situaci dovolit.

2/ O vaše auto se nemusíte bát. Okolo cvičných ploch jsou bezpečné dostatečně velké únikové zóny. Pravděpodobně je ale ani nevyužijete.

3/ Snažte se jet vždy maximální doporučenou rychlostí. Nic horšího, než že shodíte nějaký kužel se nemůže stát. Z kurzu tak, ale dostanete více, než když pojedete na půl plynu.

Vojta