Recenze NEJEN střeleckých kurzů

Vytvořeno: 18.07.2022

První kurz, na který jsem se hlásil byl Urban survival, ten byl, ale z technických důvodů přeložen na začátek září. Na uvolněný termín byl vyhlášen Outdoor survival 1. Protože se mi tento termín hodně zamlouval, tak jsem se rozhodl se na něj přihlásit.

Tento prázdninový termín se mi líbil z několika důvodů. 1/ V létě je vyšší pravděpodobnost, že nebudou chladné noci. 2/ Dny jsou výrazně delší než noci. 3/ Všude kolem bývá dostatek potravy. 4/ Na tento týden připadly červencové svátky, takže se může stát, že kurz nebude plně obsazen a absolvujeme ho v menší skupině. Prostě ideální podmínky pro první kurz přežití.

Kurz Outdoor Survival 1, je základní kurz přežití v přírodě, jehož náplní je orientace v terénu, zakládání ohně, stavba přístřeší, získávání pitné vody, poskytování první pomoci a signalizace. Prostě základ.

V kalendáři kurzů zatím nebylo uvedeno, že by kurz byl obsazen. Raději jsem ale napsal mail s dotazem na obsazenost kurzu. Kurz byl volný, tak jsem si ho objednal. Za chvíli jsem obdržel fakturu, kterou jsem obratem uhradil. Do hodiny od okamžiku, kdy jsem dostal odpověď, že je kurz volný, jsem obdržel voucher na kurz a potvrzení konkrétního termínu. Spolu s voucherem jsem obdržel ještě průvodní dopis a informaci, že 14 dnů před začátkem kurzu mě budou kontaktovat a dozvím se další podrobnosti.

Seznam vybavení, které bychom měli mít s sebou byl poměrně dlouhý. Oblečení a obuv do lesa. Spací pytel a karimatku. Pláštěnku a batoh. Lahev na vodu a ešus. Nůž a čelovku. S každým dalším kurzem by měl být ale kratší a kratší. A jestli jsem to správně pochopil, tak na nejvyšší úroveň už se jde jen s prvními dvěma položkami.

Tento základní kurz rozhodně nemá simulovat situaci, kdy se z ničeho nic ocitnete uprostřed divočiny a jako naschvál s sebou nemáte žádné vybavení. Spíše si představte, že jste na čundru, ztratíte se a musíte se sami o sebe postarat. Proto na tento kurz nejdete úplně na lehko.

14 dnů před začátkem kurzu přišel email, ve kterém bylo zopakování informací z popisu kurzu, a navíc žádost o potvrzení účasti na kurzu. Účast jsem potvrdil, naimpregnoval si boty, pončo a batoh a zabalil svých pomyslných pár švestek.

V pátek přesně v 17:00 jsem dorazil do areálu bývalé střelnice u Spálence, kde se konají kurzy Outdoor survival a kde je rovněž paintballové hřiště. Amar vítal postupně přijíždějící účastníky kurzu a dával nám k přečtení a podpisu souhlas, že kurz podstupujeme na vlastní nebezpečí. Když jsme byli všichni, tedy 11, tak jsme odevzdali telefony a klíče od vozidel. Kuřáci, kteří mezi námi kupodivu nebyli, by museli odevzdat i cigarety a alkoholici alkohol. Než jsme vyřídili tyto formality, tak se k nám přidal ještě druhý instruktor Josef. Následně jsme se každý stručně představili. Instruktory hlavně zajímalo, co děláme a co umíme. Následně jsme byli rozděleni do 4 skupin. 3 skupiny po třech a 1 skupina po dvou, v té jsem byl já. Každý účastník dostal křesadlo. Každá skupina pak ještě mapu, busolu, mačetu a celtu. Dohromady jsme pak měli 2 vysílačky, lékárničku, kterou jsem dostal na starost, a ještě pár drobností. Nakonec jsme byli ještě upozorněni, že můžeme kdykoli z kurzu odstoupit. Protože všichni účastníci dorazili včas a úvod proběhl hladce, mohli jsme po půl šesté opustit základnu a vyrazit na cestu.

V průběhu celého kurzu se učí několik základních dovedností. V pátek to bylo rozdělávání ohně a orientace v terénu. V sobotu se k tomu přidala stavba improvizovaného přístřešku, získávání pitné vody, hledání potravy a vybavení KPZ. A v neděli nakonec druhy filtrů na čištění vody, nouzová signalizace a vybavení lékárničky a evakuačního zavazadla.

Ze základny s námi šel pouze Josef. Kousek za táborem nám vysvětlil, co je potřeba k tomu abychom mohli rozdělat oheň a vypustil nás do lesa. Když každý našel to, co jsme potřebovali, tak jsme šli dál. Abychom o několik minut později rozdělávali oheň pomocí křesadla. Na poprvé to nebylo úplně snadné, ale nakonec se to téměř každému podařilo. Pokračovali jsme dál lesem, až jsme došli na jeho okraj. Zde nám Josef vysvětlil práci s mapou a busolou. Na což každá skupina musela určit místo, kde jsme se nacházeli. Potom, co jsme to jakž takž zvládli, Josef označil na mapě jedno místo a vybral jednu skupinu, která nás tam měla dovést. Ostatní skupiny měli za úkol kontrolovat vedoucí skupinu, jestli nás vede správně. Po dosažení cíle byl stanoven cíl nový a byla vyměněna vedoucí skupina. Když jsme našli i druhý cíl, tak jsme dostali za úkol nasbírat dříví na oheň. Potom, co jsme měli dřeva již dostatek, jsme se vydali směrem k našemu tábořišti. Nedaleko tábořiště se k nám přidal Amar. Ukázal nám, kde je studánka, kam si budeme chodit pro vodu a o kousek dál místo, kam budeme chodit na záchod. V tábořišti si každá skupina upravila prostor pro ležení. Pár klád, hromada listí a nad tím natažená celta. Nic víc, nic míň. Nakonec jsme rozdělali oheň. Když už si většina lidí začala myslet, že je konec, tak zazněl povel: „Potřebuji tři dobrovolníky, a aby měli vysílačku, mapu, busolu a čelovky.” Neváhal jsem ani okamžik a přihlásil jsem se jako první. Za chvíli jsem měl další dva parťáky z ostatních skupin. Dostali jsme kótu na mapě, kam máme dojít, něco tam najít a ohlásit se. Doufal jsem, že to bude večeře. Na zadané místo jsme se dostali celkem bez problémů, ale chvilku nám trvalo, než jsme našli to, co jsme měli. Když se nám to konečně povedlo, tak jsme se ohlásili a vydali se zpět k tábořišti. Tam jsme s chutí snědli zaslouženou večeři a už jsme se viděli ve spacákách. Jenomže než Amar s Josefem odešli pryč, tak nám řekli, abychom drželi hlídky u ohně a udržovali ho celou noc. A ráno abychom byli připraveni k odchodu v 7:00. Tzn. oheň uhašený, tábořiště uklizené a mi zabalení. Na moji skupinu vyšla hlídka od jedné do tří, takže jsem před tím ani nešel spát. Vzhledem k tomu, že se pomalu blížila půlnoc, tak mi přišlo zbytečné zalézat na hodinu do spacáku. Chvilku jsme si povídali, chvilku mlčky koukali do ohně. Prostě pohoda. Ve tři hodiny jsem šel vzbudit další skupinu, nařídil si budíka na 6:30 a zahrabal se do spacáku.

Když mi ráno zazvonil budík, tak jsem nejdřív vůbec netušil, co se děje. Neochotně jsem vylezl ze spacáku a začal zatím stále ještě v polo komatu balit. Odskočil si na záchod a posnídal zbytky od večeře. Ostatní účastníci na tom byli podobně. Chvilku před sedmou se v tábořišti objevil Josef, aby dohlédl na to, že tam nic nenecháme. Přesně v sedm jsme se vydali na cestu. U studánky jsme doplnili vodu a pokračovali dál na nedalekou louku. Tam na nás čekal Amar. Nejprve jsme určili naši polohu a potom následovala redukce našich batohů. Odevzdali jsme spacáky a karimatky. Každý si kromě věcí, které jsme předchozí den nafasovali na základně, mohl v batohu nechat pouze tři věci, které považoval za nejdůležitější. Ostatní věci jsme uložili do podepsaných pytlů a předali Amarovi. Vzhledem k tomu, že jsem toho s sebou moc neměl, držel jsem se totiž toho, co jsme si s sebou mohli vzít, tak jsem měl v pytli jen ešus. V batohu mi zbylo pončo, čelovka a moje lékárnička. Nůž jsem měl na opasku a lžíci v kapse. Na vodu se pak žádné omezení nevztahovalo. Nevím, co ostatní kolegové měli v batozích, ale některé pytle byly pěkně napěchované. Po této odlehčovací kůře, jsme se vydali na cestu. Opět jsme dostali kótu kam se dostat a rovněž byla vyměněna i vedoucí skupina. Cestou nám Josef říkal, které rostliny jsou vhodné ke konzumaci. Po asi půl hodině chůze jsme dorazili na zadané místo. Kousek od něj, pak následovalo další téma, tentokrát stavba improvizovaného nouzového přístřešku. Což jsme si mohli vyzkoušet i v praxi. Každá skupina dostala hodinu na to, aby postavila přístřešek pro jednu osobu. Myslím si, že se nám stavba docela povedla a že by se v tomto přístřešku dalo určitě přespat. Pouze jsem měl obavy o jeho pevnost. Když jsme ale přístřešek bourali, tak s ním nešlo téměř ani hnout. Takže mé obavy byly zbytečné.

Poté, co jsme rozbourali naše přístřešky, nám Josef určil místo, kam se máme dostat, s tím, že alespoň část trasy musíme jít na azimut a opustil nás. Šli jsme cestou necestou přes hustý les, a i když jsem si myslel, že azimut jakž takž držíme, tak mě překvapilo, že na zhruba půl kilometru jsme nabrali přibližně 100metrovou odchylku. Zbytek cesty jsme pak šli podle mapy. Cestou jsme narazili i na borůvčí. Moc plodů, tam ale nebylo, a tak si každý utrhl sotva pár kousků. Prostě taková hodně lehká svačinka. Na cílové kótě nás čekal Amar s Josefem s další svačinkou. Pod kládou na nás čekaly larvy potemníka. Většina účastníků se rozhodla postit. Já jsem se rozhodl to zkusit. Že by to byla nějaká delikatesa, to se říct nedá. Ale že by to bylo tak hrozné, jak to vypadá, to také ne. Larvy mají chuť tučnějších oříšků. Sundali jsme batohy ze zad a rozesadili se kolem instruktorů. Amar nám důkladně popsal, co a proč by měla obsahovat KPZ. Následoval oběd, ale i tentokrát to mělo jeden háček. Dostali jsme několika hodinovou dávku potravin vojáka US Army. Přesně jednu dávku, pro všechny. Takže to byla spíše taková ochutnávka. Potom, co jsme podráždili naše chuťové pohárky, jsme hodili batohy na záda, opustili Amara a šli dál. Opět následovalo určování polohy a chůze na azimut. Posléze jsme šli podél potoka, a tak jsme probrali ověřování vodního zdroje. Po nějaké době jsme narazili na ohniště. Josef řekl, že zde nějakou dobu zůstaneme, a tak jsme se kolem něj rozložili. Rozdělali jsme oheň a zatím co se vařila voda na kávu, tak nám Josef předváděl různé způsoby rozdělávání ohně.

Když jsme uhasili oheň, pokračovali jsme dál po proudu potoka. Cestou jsme sbírali potoční písek a kousky smoly ze stromů, které jsme schovávali na později. Další úkol byl, že každá skupina zhotoví transportní nosítka, která unesou dospělého člověka. Načež nám Josef řekl, že až to budeme mít hotové, tak ať na nosítkách doneseme batohy do tábořiště. Nejsem si úplně jistý, že naše nosítka měla požadovanou nosnost, ale raději jsme to nezkoušeli. Když jsme šli s nosítky, tak začalo poprchávat. Nedaleko tábořiště na nás čekal Amar s Josefem. Batohy jsme dali zpět na záda a na nosítka jsme naskládali dříví na oheň. V tábořišti si každá skupina upravila místo na spaní. Natáhli jsme celty a před každým ležením jsme rozdělali oheň. Další úkol zněl nasbírat co nejvíce listí, abychom si vylepšili ležení. S parťákem jsme to vyhodnotili, jako že máme listí dost, a tak jsme nosili spíše dříví na otop. Následně byli vybráni další tři dobrovolníci, kteří byli vysláni pro poklad. Po celém dni hladovění, jsme se všichni těšili na večeři. Když se dobrovolníci vrátili, tak nevypadali moc nadšeně. V krabici přinesli mouku, sůl a vepřové srdce. Chvíli jsme na to bezradně koukali, a nakonec jsme se rozhodli, že uděláme velký oheň, z mouky těsto, které opečeme a ze srdce vývar. Tak se také stalo. Nikdy bych nevěřil, jak může obyčejná mouka s trochou soli a vody výborně chutnat. To potěšení mi nemohl zkazit ani déšť, který se snášel na naše hlavy. Následně nás Amar s Josefem opustili. Po chvíli někdo vyslovil na hlas to, na co většina z nás myslela, „jak vlastně budeme spát?” Jako jeden z nejstarších jsem se snažil ostatní uklidnit, že to určitě ještě není konec. A tak jsme topili pod hrncem a vařili srdce, které ne, a ne změknout a čekali, co se bude dít. Když už byla tma, tak se z vysílačky ozval Amarův hlas: „tři dobrovolníci s mapou, busolou a čelovkama půjdou na tento azimut a budou něco hledat.” Přihlásil jsem se mezi dobrovolníky. Celkem bez problémů jsme našli místo, které jsme hledali, ale k našemu překvapení, tam byla pouze polovina věcí, které jsme očekávali. Důkladně jsme prohledali okolí, ale karimatky jsme nenašli. Ohlásili jsme tedy nález a šli zpátky do tábořiště. Chvilku jsme ještě seděli u ohně, ale protože, žádný další úkol nepřicházel, tak jsme šli spát. Tentokrát bez hlídek a bez budíčku. V tento okamžik mi došlo, proč Josef říkal, že listí není nikdy dost. Natáhl jsem pod sebe pončo, zalezl do spacáku a téměř okamžitě usnul. Ani nevím, že v noci pršelo.

Vzbudil jsem se okolo sedmé a přemýšlel o tom, jak je možné, že na tom listí bylo větší teplo než na karimatce. Ostatní ještě spali, a tak jsem jen tak ležel a poslouchal probouzející se les. Po půl osmé se v tábořišti objevil Josef a vyhnal nás ze spacáků. Rozdělali jsme oheň a ohřáli zbytky od večeře, vývar z vepřového srdce. Po hladové noci chutnal božsky. Maso bylo konečně měkké, a protože jsem tušil, že příděl jídla může být skrovný, tak jsem se snažil jíst, co to šlo. Kupodivu jsem byl jediný. Poté nám Josef ukázal různé přenosné filtry na vodu a popsal výhody a nevýhody každého z nich. Následně jsme byli vysláni do lesa ke sběru bylin na čaj a vyzkoušeli jsme si, jak uvařit vodu v petce. Zatím co se vařil čaj, jsme připravovali materiál na dva signalizační ohně. Smolu, kterou jsme sbírali předchozí den, jsme použili na výrobu pochodně, kterou jsme signalizační oheň zapalovali. Dílo se zdařilo a byl jsem překvapen, kolik kouře náš signalizační oheň vyprodukoval. Potom, co jsme uhasili zbytky ohně, jsme šli ochutnat lesní čaj. Byl výborný. Vůbec bych nepoznal, že se vařil v petce. Jinou petku jsme pak použili na výrobu filtru na vodu, přes který jsme filtrovali hodně zakalenou potoční vodu. Překvapivě z filtru tekla křišťálově čistá voda. Následně jsme uklidili tábořiště a vyrazili na základnu. Odevzdali jsme věci, které jsme na začátku kurzu nafasovali a dostali jsme výbornou buchtu z pekárny US Army. Přesto, že asi byla plná éček, různých sladidel a bůh ví čeho ještě, tak chutnala luxusně. Ještě nás čekaly dva teoretické bloky. Jeden zaměřený na první pomoc a vybavení lékárničky a druhý na vybavení evakuačního zavazadla. Na závěr každý z účastníků kurz zhodnotil. Načež jsme dostali účastnický certifikát, rozebrali si karimatky a pytle s věcmi. Vybrali si každý svůj telefon a klíče od vozidla a mohli se vydat na cestu k domovu. Což bylo někdy kolem půl jedné.

Kurz probíhal v příjemné atmosféře a v pohodovém tempu. Připadalo mi, že jsme na nějakém táboře pro dospělé. Na kurzu jsme pořád chodili, něco dělali anebo nám instruktoři něco vysvětlovali nebo předváděli. Takže prostor pro odpočinek není vůbec žádný. Přesto je to všechno tak nějak v pohodě. Tyto pocity mi vydržely ale jen do sobotního odpoledne, zhruba do okamžiku, kdy jsme začali dělat transportní nosítka. Tam se mi pravděpodobně hladina cukru dostala už dost nízko a všechno najednou začalo být mnohem těžší. Navíc v tu dobu začalo ještě pršet, což na náladě také moc nepřidalo. To se stále stupňovalo a největší krizi jsem pravděpodobně měl, když jsem stál v dešti u ohně a snažil se opéct těsto namotané na klacku. V ten okamžik se nejvíce projevil nedostatek spánku, potravy a únavy z celodenního pochodu. Když jsem pak snědl asi tři porce těsta, tak jsem se začal pomalu vracet do normálu a až do konce kurzu to pak bylo v pohodě.

Před kurzem jsem spoléhal na to, že si při nejhorším natrhám nějaké lesní plody. Ale to jsem se těžce přepočítal. Protože všeho všudy jsem v sobotu našel 4 borůvky a v neděli pak stejné množství lesních jahod. Tedy nic moc. Druhý kalkul mi ale vyšel, ten ohledně počasí. Nebylo ani vedro ani zima. A až asi na hodinu, kdy pršelo, bylo hezky. Tak akorát. Celo víkendový déšť by zážitek z tohoto kurzu posunul někam úplně jinam.

Náročnost kurzu není nijak velká a měl by ho zvládnout úplně každý. Za ty tři dny jsme dohromady nachodili asi 30km, z čehož 18km připadalo na sobotu. Takže pohoda. Nějak jsem nepochopil, proč někdo tento kurz vzdá. V naší skupině se to nestalo a dokončili jsme ho bez problémů všichni. Instruktoři několikrát opakovali, že cílem tohoto kurzu je nás něco naučit, a ne nás zadřít a že jestli to chceme mít těžší, tak ať přijdeme na dvojku.

Z kurzu jsem přijel spokojený s tím, že jsem se naučil spoustu zajímavých věcí a s vědomím, že se dříve nebo později vydám i na další úroveň. Jediná nepříjemnost byla, že když jsem přijel domu tak jsem zhruba hodinu a půl v kuse jedl. Pak jsem si chvilku odpočinul a zase pokračoval. To mi vydrželo až do pondělí večer, kdy jsem konečně měl pocit, že jsem se dojedl.

Kurz Outdoor survival 1 dává nahlédnout do problematiky přežití v přírodě. Rozhodně nečekejte, že po jeho absolvování budete schopni přežít kdekoli a cokoli, to rozhodně ne. Pokud, ale budete procvičovat získané dovednosti a vybavíte si, naučíte se používat a budete nosit KPZ a lékárničku dle rad, které obdržíte, tak se vaše šance, oproti někomu, kdo podobným kurzem neprošel, mnohonásobně zvýší.

Několik důležitých informací, které by měli všichni, kteří se rozhodnou tento kurz absolvovat vědět:

1/ Pokud máte cukrovku, konzultujte vhodnost absolvování tohoto kurzu s instruktory.

2/ Jeďte na kurz pokud možno odpočatí a vyspalí, protože tam se vám to nepovede.

3/ Vezměte si pohodlné a hlavně vyzkoušené turistické boty, ideálně s goretexovou membránou. Dost přesunů probíhá terénem mimo cesty, kde tenisky nejsou vůbec vhodné.

4/ Zabalte si s sebou jen těch osm věcí, které jsou na seznamu. Nedělejte si to zbytečně lehčí tím, že byste si vzali třeba kartáček na zuby nebo oblečení na převlečení.

5/ Důležité věci, jako je nůž nebo lžíce, noste na sobě a ne v batohu, protože o ten můžete kdykoli přijít.

6/ Jako nádoba na vodu jsou ideální dvě 1,5litrové petky. V blízkosti tábořiště je studánka, kde je možnost ráno a večer si vodu doplnit. V průběhu dne musíte ale vystačit z vašich zdrojů, proto je důležité mít s sebou dostatek vody.

7/ Pozorně poslouchejte a dělejte to, co vám instruktoři říkají. Většinou se to vyplatí.

8/ Nechte si ve vozidle trochu jídla, které sníte před odjezdem domů. Váš návrat tak bude bezpečnější.

Vojta