Recenze NEJEN střeleckých kurzů

Vytvořeno: 05.11.2023

Původně jsem chtěl kurz Outdoor Survival 2 absolvovat již na jaře 2023. Byly vypsány 2 termíny, z nichž mi vyhovoval ten druhý. Bohužel než jsem se na něj stačil přihlásit, tak ten 2. termín byl zrušen. Zřejmě pro malý zájem. Takže jsem měl smůlu. Řekl jsem si, že to snad vyjde na podzim. Zhruba v polovině dubna přišel od Amara email, že jsou na podzim vypsány 2 termíny tohoto kurzu. Tentokrát mi vyhovoval 1. termín a tak bylo málo pravděpodobné, že by se rušil. Přihlášení tentokrát proběhlo trochu jinak. Již v mailu bylo uvedeno, že stačí, když případný zájemce odpoví na email a vybere si termín, který mu vyhovuje. Tak jsem tak učinil. Dostal jsem odpověď, že se mnou počítají a že platba za kurz proběhne až na místě v den kurzu.

Kurz Outdoor Survival 2 se koná zpravidla v březnu a říjnu. Náplň kurzu už je podstatně náročnější než u základní úrovně. Překonávání vodních toků. Přenášení ohně. Stavba improvizovaného přístřešku. Psychologie přežití a sebekázeň. Hledání potravy. Výroba nástrojů. Výroba pastí. Orientace pomocí souřadnicového systému. Samozřejmě se předpokládá, že ten, kdo se hlásí na tento kurz, ovládá dovednosti, které se učili na kurzu Outdoor Survival 1.

Seznam vybavení, které bychom měli mít s sebou byl kromě nože a čelovky, zcela odlišný od předchozího kurzu. Čutora s pítkem a s obalem na opasek. Křesadlo, izotermická fólie, pončo a KPZ. Sůl a cukr. A vhodné oblečení do přírody. Tentokrát, tedy žádné táhání se s batohem.

Dva týdny před konáním kurzu přišel email s aktualizovanými informace. Seznam vybavení byl lehce pozměněný. Vypadl z něj šátek a píšťalka a přibilo pončo. Důležitá informace byla, že se kurz bude konat na Pleši. Raději jsem si tuto informaci nechal potvrdit, abych nejel někam jinam. Začal jsem sledovat předpověď počasí a zjistil jsem, že by v sobotu měl být úplněk. Měsíc bude vycházet v 17:30 a zapadat v 6:59. Takže pokud bude jasno, tak bude svítit celou noc. Což bude moc pěkné. Trochu mi dělalo starosti oblečení. Tedy jak moc anebo jak málo se obléct, abych se přes den nepotil anebo v noci nemrzl. Předpověď týden před kurzem, vypadala docela slibně. Přes den kolem 10°C a v noci by pak teploty neměly klesnout pod 3°C, zataženo, ale bez deště a bez sněhu.

Stejně tak jako u předchozích dvou kurzů, jsem se i tentokrát držel pravidla, že si s sebou vezmu pouze to, co je na seznamu. Jediné, kde by byl trochu prostor pro improvizaci, byla KPZ, ale tu jsem si vzal, tak jak ji nosím v batohu. Pouze jsem z ní vyndal energetickou čokoládu. Jinak její obsah přibližně odpovídá nejvíce vybavené KPZ-X large, tak jak ji nabízí Amar. Jen tam mám nějaké věci navíc. Z nich asi nejdůležitější jsou tablety iontového nápoje a žvýkačky. Jediná věc, kterou jsem se chystal si vzít mimo seznam, byl blok, abych si mohl psát poznámky.

U oblečení jsem se rozhodl vsadit hlavně na Moiru a vrstvit jak jen to půjde. Takže jsem měl vložky do ponožek, termo ponožky, trenýrky, dlouhé spodky, tričko, 2 roláky, mikinu, vložky do rukavic, nákrčník a čepici. To vše od výše uvedené značky. Boty Lowa Zephyr GTX MID, kalhoty UF-PRO All Terrain s vložkou Windstoper. Bundu Bushman Gregory a rukavice Mechanix Original. Jestli to bude stačit anebo se uvařím, to se teprve uvidí.

Od konce srpna jsem se začal otužovat, tak že jsem se každý večer sprchoval studenou vodou. Dva týdny před konáním kurzu jsem omezil sladkosti, abych si trochu zvyknul na snížený příjem sacharidů, a následující týden jsem omezil i alkohol a zároveň jsem i částečně snížil porce.

V pátek jsem po 17. hodině přijel k penzionu na Pleši. Zaparkoval jsem a oblékl jsem si všechny vrstvy oblečení, které jsem měl s sebou. Připnul si KPZ a čutoru, hodil přes rameno svázané pončo a šel se nahlásit k Amarovi a Pepovi, kteří již stáli v hloučku dalších účastníků. Přivítali jsme se, zaplatil jsem a podepsal dokument, že jsem zde na vlastní nebezpečí. Odevzdal jsem klíče od auta a telefon. V 18 hodin jsme byli všichni, tedy 14. Rozdělili jsme se do dvou skupin. Každá skupina dostala mapu, buzolu, lékárničku, mačetu, lopatku a vysílačku. Volací znak naší skupiny byl pytláci. Amar někam odjel a Pepa šel s námi za ves. Setmělo se a začalo pršet. Natáhli jsme tedy ponča. Nejprve jsme museli určit na mapě místo, kde jsme se nacházeli a následně zvolit cestu k místu, které nám Pepa označil na mapě. Na to že letos bylo poměrně sucho, tak tady bylo až moc vlhko. Již na louce jsme se brodili mokřadem. A když jsme se dostali do lesa, tak to nebylo o moc lepší. Pevná půda se pravidelně střídala z podmáčenou zemí. Do které se čas od času někdo propadl až po kolena. Naštěstí se nám jakž takž dařilo držet směr a tak jsme se asi po 2 hodinách dostali k našemu cíli. Zde na nás čekal Amar ještě s dalším instruktorem Milanem.

Další úkol zněl postavit přístřešek. Respektive každá skupina jeden přístřešek pro 7 osob. Společně jsme vybrali místo. A když jsme se shodli na tom, jak bude náš přístřešek vypadat, tak jsme si rozdělili úkoly. Já udělám ohniště a postavím přístřešek. Jeden člověk mi nanosí kameny na ohniště a potom mi pomůže se stavbou. Tři lidi budou nosit materiál na stavbu a další 2 budou nosit dříví na oheň. Tak se také stalo. Ohniště jsem měl za relativně krátkou dobu hotové a začal jsem se stavbou hrubé konstrukce. Měl jsem jasnou představu, jak by měl přístřešek vypadat. Občas měl sice někdo pochyby, ale vždy se mi nakonec podařilo ho přesvědčit, abychom pokračovali v mé vizi. Za dvě hodiny jsme měli konstrukci hotovou. Rozdělali jsme oheň a začali nosit chvojí na pokrytí celého přístřešku. Když již chvojí na přístřešku tvořilo mocnou vrstvu, tak jsme na něj začali vrstvit trávu, kterou jsme nařezali na blízké louce. Nakonec nám ještě zbývalo nanosit listí na pokrytí země v přístřešku. To bylo asi to nejtěžší. Vzhledem k neobvykle teplému podzimu listí ještě nezačalo padat, a na zemi ho tak moc nebylo, a to co tam bylo, tak to bylo díky neustávajícímu dešti nechutně mokré. Přesto jsme skrovnou vrstvu do přístřešku nanosili. No ale mohlo ho být více. Jinak jsme přístřešek udělali dobře. Nejen, že do něj téměř nepršelo, ale i se v něm docela drželo teplo a dokonce jsme i od Pepy dostali za něj pochvalu.

Na večeři jsme nečekali. Někdy kolem půl noci jsme se zkusili naskládat do přistřešku. Všichni jsme se tam vešli, což bylo dobré znamení. V přístřešku rozhodně nebylo žádné zbytečné místo. Uprostřed bylo ohniště a nad ním ve stropě otvor pro odvod kouře. Na jedné straně byly provizorní dveře, které jsme překryli termofólií a vedle nich trochu prostoru pro dříví. Každý mohl mít pro sebe odhadem tak jeden metr čtvereční. U stěny vedle dveří byl jeden člověk a u všech dalších stěn pak dva lidi. Pokud chtěl někdo jít ven, tak se člověk, přes jehož prostor lezl, musel smrsknout ke straně. V přístřešku se dalo maximálně kleknout a ven a dovnitř jsme tak lezli po čtyřech. Ale bylo v něm tepleji než venku, takže to bylo dobré. Čekal jsem, že se každou chvíli ozve Amar nebo Pepa ve vysílačce a že budeme mít nástup, ale nic se nedělo. Zvenku byl slyšet jen neustávající déšť. Rozhodl jsem se, že si trochu zdřímnu. Ale jediná poloha na spaní, kterou jsem byl schopen zaujmout, byla embryonální poloha na pravém boku. Po čtvrt hodině bez toho aniž bych usnul mě začali brát křeče do nohou a tak jsem si protáhl nohy ve vzduchu a posadil se do tureckého sedu a koukal do ohně. Když už mě to nebavilo, tak jsem si opět lehnul, až dokud mě křeče nedonutili si znovu sednout. Tak to šlo celou noc. Marně jsem čekal, až zazní hlas ve vysílačce a budeme muset někam jít a něco dělat. Bral bych to jako vysvobození. První noc jsem spal maximálně půl hodiny. Přesto jsem byl šťastný, když se v 7 hodin v táboře objevili všichni instruktoři a že je tato studená a nekonečná noc konečně u konce.

Když jsem vylezl z přístřešku, měl jsem problém rozhýbat nohy. Nikdy v životě jsem ještě neměl takto ztuhlá kolena. Byly asi 4°C, ale jak jsem se začal hýbat, tak mi za chvilku už bylo zase teplo. Přestalo pršet, ale pro změnu se zvednul vítr. Došli jsme pro vodu, kterou jsme pak nechali převařit a pustili se do úprav přístřešku. Přesněji řečeno do ucpání několika málo míst, kterými tam teklo. Následně každý musel pomocí křesadla a přírodních materiálů rozdělat malý oheň. Zhruba v 8 hodin dostala každá skupina zadání, kam se má přesunout. Nejprve jsme šli loukou, potom lesem a nakonec opět mokřadem, až jsme se dostali k cíli. Zde na nás čekali všichni tři instruktoři. Měli pro nás připravené překonávání údolí po laně přes potok. Vzdálenost to mohla být tak maximálně 10 metrů a lano bylo v nejvyšším místě asi 3 metry vysoko. Na první pohled to vypadalo hrozně jednoduše. Lehnete si na lano, natáhnete ruce dopředu a držíte se lana. Jednu nohu zaháknete za lano a druhou máte pod sebou a používáte jí k udržování rovnováhy. Posunujete se pomocí rukou a horní nohy. Všem z naší skupiny se podařilo bez problémů dostat na druhou stranu. Tedy kromě mě. Nejprve jsem dvakrát spadl hned na začátku a potřetí až na konci. Bylo to zajímavé. Určitě bych tímto způsobem nechtěl překonávat nějakou hlubokou rokli. Následně jsme dostali dvě místa, kam se máme vydat. Na prvním máme hledat jídlo a na druhém se máme setkat s druhou skupinou a tam bude oběd. Znělo to velmi dobře.

Jídlo jsme našli celkem bez problémů. Šli jsme dál a dál a pomalu se blížil čas, kdy jsme již měli dorazit na místo srazu. Jenomže podle mapy jsme byli stále ještě dost daleko. Již nějakou dobu jsem měl pocit, že jdu na záložní zdroj energie, který mi již nejméně 2x došel, ale šel jsem dál. Ostatní vypadali dost podobně. Vylezli jsme na kopec, kde jsme neměli být, a bylo nám jasné, že je něco špatně. Nevzdali jsme to a hledali jsme dál. Našli jsme novou cestu. Jenomže jak jsme měli všichni nízkou hladinu cukru v krvi a byli jsme už docela unavení z nevyspání a několikahodinového pochodu, tak náš úsudek nebyl zcela správný. Došli jsme až do místa, kde naše cesta končila a rozdělovala se na další čtyři cesty. Nevěděli jsme, ani kde jsme, ani kterou cestou jít. Nakonec jsme zjistili, že jsme na německé hranici. Naštěstí jsme nešli dál. Vzhledem k našemu vybavení v podobě nožů a mačety by z nás v Německu neměli moc radost. Po krátké poradě jsme se dohodli, že nahlásíme vysílačkou, že jsme se zamotali a budeme potřebovat pomoct s navigací. Amar nám řekl, ať se vrátíme až na jedno místo, které bylo značené, a věděli jsme, že jsme šli přes něj. Nakonec ještě než jsme k němu došli, jsem poznal cestu, která vedla kousek od našeho tábora. Je neuvěřitelné, že jsme šli kousek od místa, kde jsme nocovali a nikdo z nás to nepoznal. Zbytečně jsme si přidali několik kilometrů. Po této události Amar změnil náš volací znak z pytláků na ztracená skupina.

Když jsme došli do tábora, tak nám jediná žena z naší skupiny řekla, že končí, že už toho má dost a že jede domů. Chvilku jsme ji zkoušeli přesvědčit, ale byla pevně rozhodnutá to vzdát. Dali jsme si rychlý oběd v podobě dvou balení MRE pro nyní již jen šest lidí a přesunuli jsme se na další místo. K nedalekému rybníku. Naštěstí jsme ho našli bez problémů. Další úkol zněl postavit vor, na který naskládáme naše věci a dostaneme se přes rybník. Opět jsme si rozdělili úkoly. Dva dělali ohniště a nosili dříví na topení. Tři nosili materiál na stavbu voru a já jsem se ujal jeho stavby. Vor jsme měli asi za hodinu postavený. Přenesli jsme ho na druhou stranu rybníka, kde jsme se svlékli a věci zabalili do balíků. Vlezl jsem do vody jako první, abych trochu poupravil vor a začal jsem na něj skládat balíky. Voda byla poměrně svěží. Určitě neměla přes 10°C. Bohužel se ukázalo, že maximum, co dokáže náš vor unést, jsou tři balíky. Takže zbývající tři členové naší skupiny museli své balíky přenést. Polovinu rybníka jsme brodili, ale hloubka byla stále větší, takže druhou polovinu jsme již museli plavat. Když jsme vylezli ven, tak nám Milan povídá, kde máme bidlo na prozkoumávání dna. Na něj jsme nějak zapomněli. Takže jsme si přeplavání, tentokrát bez zavazadel dali ještě jednou. Potom jsme se ohřáli a usušili u ohně. Na vor jsme naskládali suché dříví, do pítka dali žhavé uhlíky a vrátili jsme se do tábora.

Chvilku potom, co jsme se vrátili, si nás instruktoři zavolali. Začali jsme řešit přípravu večeře. Naneštěstí začalo hodně pršet. Protože jsme byli jen kousek od tábora, tak si většina z nás nebrala ponča. Během chvilky jsme tak byli úplně promočení. Vzali jsme si suroviny na přípravu večeře a šli vařit a sušit se. Zjistili jsme ale další nepříjemnou věc. Jak se v přístřešku topilo, tak část jehličí na střeše proschla a začalo nám do něj pršet. Nikdo neměl sílu na to se zvednout, vylézt do deště a začít opravovat střechu. Pomalu jsme vařili večeři a tupě zírali do ohně. Nakonec přestalo pršet. Byla tma a čas se pomalu vlekl. Zvedl se vítr a okolní krajinu občas ozářil úplněk, aby se za chvíli zase schoval za mraky. Po jedenácté hodině jsem se schoulil do mé neoblíbené polohy a zkusil zavřít oko. Bohužel vítr si našel cestu i stěnami přístřešku, tak v něm bylo chladněji a hlavně vlhčeji než předchozí noc. Co bylo ještě horší, bylo, že se měnil čas, takže již tak dost dlouhá noc, byla ještě o hodinu delší. Byla mi docela zima, každou chvilku jsem měl křeče, takže jsem si musel protáhnout nohy, sednout si a posunout o kousek blíž k ohni, abych se ohřál. Několikrát jsem vylezl z přístřešku, abych se trochu rozhýbal. Přesto to byla neskutečně dlouhá noc. Nevím, co bych dal za nějaký noční přesun. Ten se bohužel nekonal.

V šest ráno se vzbudili i ti, co dokázali usnout. Roztopili jsme pořádně oheň a začali převařovat vodu. V půl osmé do tábora přišli instruktoři. První úkol byl jednoduchý. Rozebrat přístřešek, uklidit tábořiště a pořádně rozpálit oheň. Za chvilku mi již bylo teplo a tak jsem musel odložit první vrstvu. Když jsme rozebrali přístřešky, tak jsme dostali k snídani jedno balení sušeného masa. Následující hodinu jsme stavěli pasti pro lov různě velkého zvířectva. To nám šlo docela pěkně. Každá naše past fungovala, tak jak měla. Následně jsme šli rozdělávat oheň pomocí luku. Byla to docela fuška. Oheň se nám tímto způsobem sice rozdělat nepodařilo, ale byli jsme jediná dvojice, která alespoň získala žhavý uhlík. Před jedenáctou hodinou jsme sbalili všechny naše věci, uhasili oheň a šli směrem k Pleši. Zhruba po půl kilometru jsme se zastavili. Svítilo sluníčko a podzimně zbarvené listí v něm nádherně zářilo. Zde nás čekalo hodnocení kurzu ze strany instruktorů i účastníků kurzu. K tomu jsme dostali výbornou ořechovou buchtu z pekárny strýčka Sama a podle chuti čaj nebo kávu. Odevzdali jsme zapůjčené věci a vyrazili k autům. Zde jsme dostali účastnické certifikáty, telefony a klíčky od našich aut. Rozloučili jsme se a vydali se na cestu k domovu.

Z kurzu jsem odjížděl hodně utahaný. To jak moc jsem ale zjistil až doma. Když jsem manželce vyprávěl, co jsme dělali a ona mi skočila do řeči, tak jsem vůbec nevěděl, kde jsem skončil. Jak trefně řekla, byl jsem slušně vygumovaný. Naštěstí jak jsem doplňoval cukry, tak se to během dvou dnů srovnalo. Od pátku do neděle jsem ztratil 3kg. Snažil jsem se nejíst tak moc jako po předchozím kurzu. V pondělí jsem dostal průjem a vše co jsem snědl, šlo poměrně rychle ven. Až ve středu večer se žaludek dostal do normálu. Z ležení na pravém boku a vytrvalých nočních křečí, jsem měl rozbolavělé pravé rameno a nohy mě bolely, jako kdybych celý víkend jen chodil. Ve středu už ale bylo po bolesti. Ve skutečnosti jsme, toho zase tolik nenachodili. V pátek asi 10km, v sobotu 20km a v neděli kolem 5km. Nachlazení se ale nedostavilo a to i navzdory tomu, že mi v noci byla poměrně dost zima. Jinak oblečení bylo ve dne, když jsem se hýbal perfektní, ale v noci, když jsem vychladl, tak již mě od chladu neuchránilo. Přes den bylo kolem 10°C a ráno si myslím, že mohly být tak nejméně 2°C. Počasí bylo dostatečně nevlídné na to, aby zážitek z kurzu posunulo, tam kam bylo třeba. Aneb jak řekl Amar, bylo dost hnusně na to, aby to nebylo moc snadné.

Z celkové náplně kurzu jsme nakonec nedělali: výrobu nástrojů, hledání potravy a orientaci pomocí souřadnicového systému. Z výbavy jsem nejvíce používal čutoru s pítkem, pončo, čelovku a nůž. Občas jsem pak použil i křesadlo a izotermickou fólii. Z KPZ jsem použil pouze provázek, žvýkačky a iontové tablety. Nic víc. Jediné co bych doporučil si vzít s sebou navíc, je víčko na pítko, protože pak převařování vody probíhá daleko rychleji. Jinak jsem nic nepostrádal. Každý den kurzu nás čekalo jedno překvapení. Nemohu zde popsat, co to bylo. Protože by to již nebylo překvapení a někoho by to mohlo odradit. Jediné co mohu říct, že to bylo něco, co člověk běžně nedělá a že to je pouze o hlavě. V pátek, když je to poprvé, tak je to zvláštní, divné, ale v neděli, když je to potřetí, tak to člověk prostě udělá a nepřemýšlí o tom. Z naší skupiny to všichni zvládli.

Kurz byl rozhodně náročnější než předchozí úroveň. V noci mi byla zima, téměř jsem nespal, přes den jsem byl utahaný a hladový. Počasí bylo nepříjemné, buď déšť anebo vítr. Přesto jsem se snažil plnit dané úkoly, jak nejlépe to šlo. Výbava nezklamala a hlava také ne. Ani jednou mě nenapadlo, že bych kurz vzdal. K tomu rozhodně nebyl důvod. Občas je dobré vystoupit z komfortní zóny a posunout si hranici. Díky troše nepohodlí si pak člověk více váží toho co má doma. Podle mého názoru, ze všech třech kurzů, které jsem od Amara až dosud absolvoval, jsme tentokrát měli nejlépe spolupracující skupinu. Což nám všem také určitě hodně pomohlo.

Otázka jestli půjdu na další úroveň, je zbytečná. Jasně že ano. Nevím, jestli hned na jaře 2024, nebo až na následný kurz, ale rozhodně půjdu. Než jsem jel na tuto druhou úroveň, tak jsem již věděl, že se začátkem března následujícího roku bude konat trojka a byl jsem rozhodnut se na ní hned po kurzu přihlásit. V sobotu večer, když jsem byl hladový, promoklý, nevyspalý a utahaný, jsem si byl jist, že se na březnový termín hlásit nebudu. Že to nechám až na další termín. Nyní týden po kurzu, když už jsem vstřebal a zpracoval všechny zážitky z kurzu, bych březnový termín úplně nezavrhoval. Takže se uvidí.

Několik důležitých informací, které by měli všichni, kteří se rozhodnou tento kurz absolvovat vědět:

1/ Pokud máte cukrovku, konzultujte vhodnost absolvování tohoto kurzu s instruktory.

2/ Jeďte na kurz pokud možno odpočatí a vyspalí, protože tam se vám to nepovede.

3/ Vezměte si pohodlné a hlavně vyzkoušené vysoké turistické boty, ideálně s goretexovou membránou. Dost přesunů probíhá terénem mimo cesty, kde tenisky, ani jiné nízké boty, nejsou vůbec vhodné.

4/ Zabalte si s sebou jen věci, které jsou na seznamu. Nedělejte si to zbytečně lehčí tím, že byste si vzali třeba kartáček na zuby nebo oblečení na převlečení.

5/ Pozorně poslouchejte a dělejte to, co vám instruktoři říkají. Většinou se to vyplatí.

6/ Nechte si ve vozidle trochu jídla, které sníte před odjezdem domů. Váš návrat tak bude bezpečnější.

7/ Nejdůležitější věc. V místě srazu není signál žádného operátora. Pokud budete bloudit anebo budete mít zpoždění, tak se instruktorům rozhodně nedovoláte, protože to nelze. Dobře si tedy naplánujte cestu a vyjeďte včas.

8/ Nevzdávejte se. Je to kurz přežití a ten se nevzdává. Alespoň ne z důvodu, že je vám zima, máte hlad, jste unavení anebo, že jste od něj čekali něco jiného. Než to vzdáte, tak si položte otázku, co budete dělat, až opravdu o něco půjde. Taky to vzdáte? Že ne? Tak proč nedokážete dokončit ani tuto úroveň? Věci nejsou vždy takové, jaké bychom je chtěli mít. I o tom je kurz přežití.

Vojta