Recenze NEJEN střeleckých kurzů

Vytvořeno: 04.03.2024

Když jsem dokončil 2. úroveň, tak jsem vůbec nevěděl, kdy půjdu na další pokračování. Jestli hned na jaře, anebo až další rok. Stále jsem váhal. Trvalo mi bez mála tři měsíce, než jsem se definitivně rozhodl a přihlásil se. Přihlášení opět proběhlo tak, že jsem odpověděl na email od Amara s novými termíny pro rok 2024.

Jak jsem vypozoroval, tak kurz Outdoor Survival 3 se koná zpravidla 1x za rok a to začátkem března. Náplň kurzu je opět náročnější než u předchozí úrovně. Pokročilá navigace v terénu a to i bez použití mapy a kompasu. Nouzové řešení krizových situací jako je chlad a vlhko. Získávání potravy v nepříznivých podmínkách. Improvizovaná první pomoc. Zdolávání neočekávaných přírodních překážek. Nouzová komunikace. Výroba nástrojů pro přežití a improvizované rozdělávání ohně. Součástí kurzu by také mělo být vysazení v bodě A a přesun do bodu B, bez cizí pomoci, bez vybavení, vody a jídla. Alespoň, tak to je napsáno v kalendáři u termínu kurzu.

Seznam vybavení u popisu kurzu je velice stručný. Není tam nic. Ani nůž, ani křesadlo, ani čutora. Trochu jsem doufal, že vybavení bude upřesněno spolu s informačním emailem. Co se týče oblečení, tak oproti předchozímu kurzu, jsem plánoval pouze jednu změnu. A to místo bundy Bushman si vzít bundu Delta OL 4.0 od značky UF-PRO, která je výrazně teplejší, má odolnost proti vodě a větru a neomezuje tolik v pohybu.

Přesně 2 týdny před konáním kurzu přišel informační email a v něm byl seznam vybavení: čutora s kovovým pítkem a s obalem na opasek, křesadlo, nůž, čelovka, izotermická folie, pončo, KPZ, rukavice a vhodné oblečení do přírody. Vše na opasku, v kapsách anebo v ledvince. Tedy prakticky to samé jako na předchozí kurz. Rozhodně jsem nepočítal s tím, že bych si bral s sebou celou KPZ, tak jako minule, ale spíše, že si z ní udělám pouze výběr toho nejnutnějšího, co bych mohl potřebovat: cukr, sůl, žvýkačky, tablety iontového nápoje, provázek, smolné dřívko a náhradní baterie do čelovky. A samozřejmě také psací potřeby. Ten samý email dostalo celkem 12 lidí, a tak jsem byl zvědavý, kolik se nás z těchto 12lidí v pátek 1. března v 18:00 sejde na Pleši.

Přípravu na kurz jsem bral vážně. Od minulého kurzu, který se konal na konci října předchozího roku, jsem pokračoval v otužování se sprchováním studenou vodou. Na konci ledna jsem začal trénovat nohy, takže jsem každý týden od pátku do neděle, a když jsem měl čas tak až do pondělí, každý den chodil. Začínal jsem na 10km za den a 30km za víkend a dostal se až k 15km za den a téměř 60km za prodloužený víkend. Před kurzem jsem tak za 5 víkendů dohromady nachodil více než 220km. Po předchozích kurzech, jsem nabyl přesvědčený, že bude lepší, jet na tento kurz už trochu vyhladovělý a přivyklý na nižší příjem, než se ještě v pátek odpoledne pořádně nacpat a pak v sobotu večer trpět hlady. To jestli to bylo správné rozhodnutí, se teprve ukáže. V sobotu před kurzem jsem proto výrazně omezil příjem sacharidů a množství přijaté potravy vůbec. Ráno lehká snídaně v podobě jogurtu, ve dvě hodiny skromný oběd a večer chudá večeře v podobě např. banánu a mezi tím vůbec nic. K pití jen voda anebo neslazený čaj. Cílem bylo co nejvíc smrsknout žaludek a přivyknout si na výrazně menší příjem potravy. Za týden jsem zhubnul o 4kg, takže jsem věřil, že se mi to povedlo. V rámci přípravy jsem se ještě stačil podívat na zajímavý film Sněžné bratrstvo, přečíst si poznámky z předchozích kurzů a ještě jednou si přečíst Amarovu knihu Kurz přežití. Pak již jen stačilo psychicky se připravit na hlad, zimu, únavu a nevyspání a mohl jsem vyrazit.

Podle předpovědi počasí z pondělí před kurzem, by počasí mělo být lepší než při předchozím kurzu. Přes den 11°C, ranní minima kolem 6°C. Oblačno, ale bez deště a téměř bez větru. Byl jsem zvědavý, jak se meteorologům předpověď povedla.

Když jsem v pátek přijel na místo setkání, tak byla docela velká mlha. Zaparkoval jsem u penzionu. Oblékl si další vrstvy oblečení a šel za Amarem a Pepou, kteří netrpělivě vyhlíželi další účastníky. Zaplatil jsem, odevzdal klíče od auta a telefon a přidal se k dalším čekajícím účastníkům. V 18 hodin jsme byli všichni, tedy 10. Rozdělili jsme se do dvou skupin. Nafasovali jsme dvě mapy a buzoly, lékárničku, mačetu a pilu, lopatku a vysílačku a ještě nějaké drobnosti. Každá skupina dostala místo na mapě kam se má dostat. Pochopitelně, že jsme se museli přesunovat mimo komunikace a to tak, abychom byli co možná nejméně nápadní. Což vzhledem k mlze a tmě, která se na nás snesla, nebylo zase tak obtížné. Snažili jsme se vyhýbat mokřadům a až na jednoho z nás se nikdo nikam nezabořil. Dorazili jsme téměř do cíle, ale nemohli jsme najít ani Amara, ani Pepu. Ty se již začali ozývat ve vysílačce a tak nás trochu navedli. Asi ve 20 hodin jsme je našli a nakonec se ukázalo, že došlo k nedorozumění v zadávání cíle. Protože cíl měl být cca 70m od hrany lesa, ale nějak nám uniklo, že směrem do lesa a nikoli na louku, kde jsme ho celou dobu hledali. Hlavní ale bylo, že jsme se nakonec našli.

Na místě kam jsme dorazili, měla naše skupina strávit noc. Takže jsme nejdříve museli nanosit dříví a rozdělat oheň. Což nebylo tak snadné, protože vše bylo úplně mokré. Zároveň jsme si začali připravovat místo na spaní. Byla to taková děravá ohrada, ale minimálně nějaké stěny a část plachty na střeše to mělo, takže jsme se rozhodli to upravit. Utěsnili jsme stěny, vymetli zevnitř spoustu odpadků, zakryli jsme další část střechy a upravili místo pro další ohniště. Potom jsme začali nosit chvojí a jehličnaté větve, na které jsme nakonec navršili trochu listí, které jsme našli a přes něj jsme ještě dali jednu plachtu, která byla na sousedním přístřešku. To měla být naše postel. Potom jsme vevnitř rozdělali ještě jeden oheň. Nakonec jsme došli pro vodu do potoka a začali ji převařovat a začali si připravovat práchno na následující den. Nikdo z nás nedoufal, že bude nějaká večeře a tak nás nepřekvapilo, že nebyla. Po půl noci jsme se naskládali do přístřešku a pokusili se usnout.

Nepršelo a ani nefoukal vítr, ale v přístřešku stejně byla zima. Pokud člověk seděl u ohně, tak bylo hezky, ale jakmile si lehnul, tak se do něj během chvilky dala zima. Takže jsem noc strávil střídavě v sedě koukáním do ohně a chvilku v leže až dokud mi nebyla taková zima, že jsem se musel znovu posadit. Tak to šlo stále dokola celou noc. Jestli jsem usnul na čtvrt hodiny, tak to je moc. Když se rozednělo, tak jsem vylezl ven, abych se protáhl a hlavně se zahřál. Rozfoukal jsem venkovní ohniště a začal si převařovat vodu. Zul jsem si boty a ponožky abych si prohřál nohy u ohně a trochu vysušil ponožky. Ptáci nás vítali zpěvem do nového dne. Chvilku po mě, začali vylézat i ostatní členové skupiny. Když za námi po sedmé hodině ranní přišel Pepa, tak jsme všichni již měli převařenou vodu a doplněné čutory. Takže jsme jen uhasili ohniště, posbírali si naše věci a šli na místo, kde nocovala druhá skupina.

Nejprve jsme museli odevzdat křesadla, s tím, že každý další oheň budeme rozdělávat pouze pomocí pazourku a práchna. Potom nám Pepa vysvětlil rozdíly mezi turistickou a vojenskou mapou, respektive v souřadnicovém systému. Načež nám zadal souřadnice, kde se sejdeme, a odešel. Naplánovali jsme si, kudy půjdeme, zahlásili jsme se do vysílačky a vyrazili jsme. Docela se nám dařilo vyhýbat se nejvlhčím místům a hlavně jsme stále šli po naplánované trase, což bylo dobré znamení. Cíl měl být dle mapy u nějaké větší skály. Nutno podotknout, že ne vždy mapy odpovídají realitě, zvláště v lese. Nové cesty vznikají díky lesním pracím, a staré zase zarůstají, když se nepoužívají. Takže orientace v takovém terénu může být někdy komplikovaná. Nám se odhadem 100m od cíle přihodilo to, že jsme narazili na cestu, která na mapě nebyla. Prohledali jsme širší okolí této cesty a hledali zmiňovanou skálu. Marně. Nakonec jsme se rozhodli, že půjdeme ještě o kousek dál a tam jsme na ni již narazili. Paradoxně cesta, která měla být u této skály, tam nebyla.

U skály nám nejprve Pepa ukázal nový druh pasti. Tu jsme si pak každá skupina vyrobili. Následovala velmi zajímavá část, o které jsem si myslel, že by mohla být součástí kurzu a tak jsem byl rád, když jsem viděl, že Amar s Pepou nesou lezecká lana. Když bylo vše připravené, tak jsem byl první, kdo se hlásil na řadu. Cílem bylo slézt pomocí lana ze skály, kterou jsme hledali. Technika pomocí, které jsme slézali, se jmenuje Dülferův sed. Vypadá to tak, že si lano protáhnete rozkrokem, přes záda ho vedete na levé rameno a před tělem okolo pravého boku opět dozadu a okolo levého boku dopředu. Tím jak lano necháváte proklouzávat mezi rukama, klesáte postupně dolů. Neslézali jsme kolmou stěnu, ale spíše velmi nakloněný svah, který by šel sejít jen velmi těžko. Moc se mi to líbilo a klidně bych si to několikrát zopakoval. Když jsme byli všichni dole, tak jsme dostali novou pozici na mapě, kam se máme přesunout. Tentokrát celý přesun včetně nalezení cíle, byl naprosto perfektní. Na nejmladším členovi naší skupiny již začínala být znát únava, a tak jsme museli postupovat trochu pomaleji. Přesto jsme do cíle dorazili dříve než Amar s Pepou.

Když dorazili instruktoři, tak nám zadali další úkoly. Nejprve rozdělat oheň, potom převařit vodu a nakonec vyrobit rybářský oštěp. Oheň jsme rozdělávali pomocí již zmiňované techniky s pomocí pazourku. Překvapilo mě, se nám oheň podařilo poměrně rychle rozdělat. Zatím co, se převařovala voda, jsme začali vyrábět rybářské oštěpy. Na jejich výrobu jsme dostali hodinu času. Amar s Pepou někam odešli a tak jsme začali dedukovat, že rybářskými oštěpy, které si teď vyrobíme, budeme lovit ryby, které budeme mít potom k večeři. Znělo to dobře. Po hodině jsme dostali další souřadnici, kam se máme přesunout. Šli jsme na azimut a cíl jsme trefili zcela přesně. Ocitli jsme se na hrázi rybníka. Protože jsem se koukal na fotky z posledního kurzu této úrovně, tak jsem věděl, co nás čeká. Museli jsme si sundat naše oblečení a boty a vzít si erární kombinézy. Z kalhot jsme si udělali zavazadlo a nastrkali do nich veškeré oblečení a vybavení, včetně bot. Následně jsme si toto zavazadlo dali kolem krku anebo na rameno, vzali oštěp, který nám posloužil i jako bidlo a šli do vody. Aby nás instruktoři namotivovali, tak nám do vody naházeli jablka. Přes vodu jsme šli postupně, s cca 5m rozestupy. Já jsem šel na řadu jako čtvrtý. Nikdo přede mnou si jablek vůbec nevšímal. Všichni koukali, aby byli co nejrychleji z vody venku. Věděl jsem, že se pokusím nějaké jablko získat. Voda nebyla nijak zvlášť studená. Díky otužování pro mě byla bez problémů snesitelná. Vodu jsem měl po prsa a šel jsem bahnem na druhou stranu rybníka. Když jsem byl na úrovni jablek, tak jsem se zastavil a pomocí oštěpu jsem si čtyři jablka přitáhl k sobě. Tři z nich jsem hodil ke břehu za chlapama, co šli přede mnou, ale vůbec si jich nevšímali. Čtvrté jsem si nechal pro sebe. Na břehu jsme si mohli pouze obout boty a pak jsme se museli přesunout do tábora, kde jsme v první řadě museli rozdělat oheň. Jak jinak než pomocí pazourku. Až potom, co nám plápolal oheň, Pepa uznal, že jsme úkol splnili a mohli jsme se převleknout do svého.

Potom už to byla taková klasika. Nanošení dostatku dříví na oheň, převařování vody a stavba nového přístřešku, tentokrát pro všech deset lidí. Potom, co jsem si vychutnal první jídlo v podobě úžasného jablka, jsem se přidal ke skupině, která nosila materiál na stavbu přístřešku. Chodili jsme na zhruba 400m vzdálenou paseku pro chvojí. Když jsem šel po čtvrté, tak jsem měl poměrně velkou krizi. Neměl jsem hlad, ale začala mi rychle docházet energie. Tak jsem raději začal z bližšího okolí nosit dříví na otop, abych si trochu odpočinul. Následoval zlatý hřeb dne, večeře. Hlásil jsem se jako první, že bych se chtěl podílet na její přípravě. Nikdo neprotestoval. Nakonec se ke mně přidal ještě jeden kolega. Když už byla tma, tak jsme měli maso připravené a naporcované. Do konečné přípravy se již zapojili i všichni ostatní. Já jsem připravoval vývar, jiní pak maso na sušení, další kopali díru na dušení pod zemí a poslední pak stavěli trojnožky pro vaření v kůži. Vypadalo to slibně a jeden by si mohl myslet, že půjdeme spát s plnými žaludky. Jenomže maso ne a ne z měknout, kolem desáté večer jsem to vzdal. Vypil jsem vývar, který byl výborný, a maso zakopal. Raději jsem si šel pro vodu na převaření, protože tu co, jsem měl v čutoře, mi již začala docházet. Asi za půl hodiny přišel Pepa, že bychom již mohli zkusit vykopat maso z díry. Podle všeho, ale díra nebyla dost hluboká a kameny dostatečně nahřáté, takže maso bylo syrové. Nezbývalo než ho dodělat nad ohněm. Když jsem doplnil čutoru převařenou vodou, tak jsem si na spodní vrstvu oblečení udělal pončo z izotermické fólie, pod sebe jsem si dal pláštěnku a pod bundu čutoru s teplou vodou, aby mě hřála a pokusil se usnout. Nepovedlo se. Bylo mi sice docela teplo, ale pět z deseti chlapů v přístřešku chrápalo, takže to opravdu nešlo. Jak pomalu běžel čas, tak voda v čutoře chladla, venku se zvedl vítr a začala mi být opět zima. Takže se opakovala situace z předchozí noci. Sed a koukání do ohně jsem střídal s lehem na boku. Abych zabil čas, tak někdy kolem třetí hodiny ranní jsem si opět začal sušit ponožky a větrat nohy u ohně. Nad ránem jsem pak asi na půl hodiny usnul. Druhá noc byla určitě chladnější. Kupodivu, když jsem ráno vylézal z přístřešku, tak jsem byl docela v pohodě. Ani jsem neměl hlad a i když nevím z čeho, tak se mi nějak podařilo dobít baterky.

V sedm ráno přišel Amar a Pepou a první dva úkoly, které nám dali, byly rozebrat a uklidit přístřešek a doplnit si čutory převařenou vodou. Následně začala dopolední výuka, kdy jsme se postupně učili jak z pet lahve udělat provázek, jak získat z břízy pitnou tekutinu, jak udělat přírodní svíčky a potom jsme ještě dělali další pasti pro lov. Nakonec jsme šli vyzkoušet, jak dopadlo vaření v kůži. Výsledek byl podobný večeři. Maso bylo opět tuhé a vnitřnosti syrové. Takže jediné co, se jakž takž povedlo, bylo sušené maso, přenechal jsem ho ale ostatním. Nakonec jsme museli zhotovit transportní nosítka, ošetřit dva zraněné, z nichž jeden bude transportovaný na nosítkách. Posbírat všechny naše věci a takto se přesunout na poslední místo dle souřadnic. Cesta byla dlouhá. Přesto, že na nosítkách ležel nejlehčí člen naší skupiny, tak nosičům, kteří se pravidelně střídali, dával dost zabrat. Já jsem šel před skupinou a snažil se vybírat nejschůdnější cestu. Naštěstí jsem ji trefil dobře a nikde jsme se nebrodili ani nebloudili. Když jsme ohlásili, že jsme v cíli, tak jsme rozebrali nosítka a vydali se na poslední přesun, k penzionu. Tam jsme dorazili krátce po poledni.

Zde nás čekalo hodnocení kurzu. Svítilo sluníčko, ale foukal poměrně dost studený vítr. Dostali jsme již tradiční výbornou americkou buchtu a k ní účastnické certifikáty. Potěšilo mě, když mi Amar řekl, že patřím k tichým dříčům, kteří se nevezou se skupinou, ale hledají si práci. To pro mě byla velká pochvala. Následně jsme si rozebrali telefony a klíčky od aut a vydali se každý svou cestou.

Počasí bylo určitě o něco chladnější, než byla předpověď. Dokud jsme se hýbali, tak mi bylo krásné teplo, dokonce jsem si musel i sundávat spodní vrstvy, ale v noci, jak se člověk nehýbal, tak mi stejně byla zima. Přesto, že počasí bylo chladnější, než původně mělo být, tak na začátek března bylo hodně teplo. Navíc to byl můj první kurz, na kterém vůbec nepršelo. Se sněhem, mrazem a větrem, by tento kurz byl podstatně výživnější. Hlad jsem neměl vůbec. Zde se ukázalo, že byl dobrý nápad omezit příjem potravy již týden před kurzem. Když jsem se pak v pondělí ráno vážil, tedy již potom, co jsem se v neděli doma najedl, jsem měl stále o 3kg méně, než v pátek ráno. Velkou radost jsem měl z toho, že jsme tentokrát nebloudili a ušetřili, tak dost energie. V pátek jsme ušli zhruba 8km, v sobotu 14km a v neděli pak 7km. Celkem tedy méně, než minule. Oproti minule jsem i odjížděl docela v pohodě.

Základní struktura kurzu je stále stejná a točí se okolo orientace v terénu, rozdělávání ohně, stavby přístřešku a získávání vody. Jen se tyto činnosti provádějí na odlišných místech, různými způsoby a za jiných podmínek, tak aby si je člověk co nejlépe osvojil. Z celkové náplně jsme nedělali pokročilou navigaci v terénu bez použití mapy a kompasu, získávání potravy v nepříznivých podmínkách, nouzovou komunikaci a nekonal se ani výsadek v bodě A a přesun bez vybavení. Z vybavení jsem nepoužil pouze křesadlo a smolné dřívko a nic mi nescházelo. Trochu jsem čekal, co za další překvapení, jako bylo v předchozím kurzu, si pro nás Amar připravil, ale žádné se naštěstí nekonalo. Na kurz jsem jel rozhodně lépe připravený než na kurz druhé úrovně, a to jak fyzicky tak i psychicky, takže mi ani nepřipadalo, že by byl nějak výrazně těžší. Velkou roli zde sehrálo počasí, které pro nás bylo velmi příznivé. Když víte, co vás zhruba čeká a smíříte se s tím, tak je to snazší. Já jsem šel na kurz s tím, že mi bude zima, budu mít hlad, budu utahaný a nevyspalý. Zima mi byla, přesto, jsem se ale snažil s tím něco udělat, usušit ponožky a ohřát nohy, dát si teplou lahev pod bundu, ohřát si vodu před tím než se napiju. Hlad jsem neměl vůbec. Za ten předchozí týden se mi smrskl žaludek, že když jsem v sobotu odpoledne snědl jedno jablko, tak bych do sebe už druhé nenacpal. Utahaný jsem byl, hlavně v sobotu v podvečer, ale to jsem věděl, že přijde, takže mě to nepřekvapilo. No a nevyspalý jsem nebyl a to i přesto, že jsem prakticky dvě noci nespal. Minule jsem také nespal, tak proč by tomu tentokrát mělo být jinak. Takže když to shrnu, tak pro mě tento kurz, byl asi nejpohodovější. V průběhu kurzu došlo k zajímavému efektu zpomalení času, kdy mi jedna hodina připadala jako hodiny dvě. Den i noc tak byly neskutečně dlouhé.

Na poslední, nejvyšší úroveň rozhodně půjdu. Vlastně nevidím důvod, proč bych neměl jít. Otázka spíše je, kdy se tento kurz bude konat, protože je na něj potřeba alespoň 1m sněhu a proto se již několik let nekonal.

Několik důležitých informací, které by měli všichni, kteří se rozhodnou tento kurz absolvovat vědět:

1/ Pokud máte cukrovku, konzultujte vhodnost absolvování tohoto kurzu s instruktory.

2/ Jeďte na kurz pokud možno odpočatí a vyspalí, protože tam se vám to nepovede.

3/ Vezměte si pohodlné a hlavně vyzkoušené vysoké turistické boty, ideálně s goretexovou membránou. Dost přesunů probíhá terénem mimo cesty, kde tenisky, ani jiné nízké boty, nejsou vůbec vhodné.

4/ Zabalte si s sebou jen věci, které jsou na seznamu. Nedělejte si to zbytečně lehčí tím, že byste si vzali třeba kartáček na zuby nebo oblečení na převlečení.

5/ Pozorně poslouchejte a dělejte to, co vám instruktoři říkají. Většinou se to vyplatí.

6/ Nechte si ve vozidle trochu jídla, které sníte před odjezdem domů. Váš návrat tak bude bezpečnější.

7/ Nejdůležitější věc. V místě srazu není signál žádného operátora. Pokud budete bloudit anebo budete mít zpoždění, tak se instruktorům rozhodně nedovoláte, protože to nelze. Dobře si tedy naplánujte cestu a vyjeďte včas.

8/ Nevzdávejte se. Je to kurz přežití a ten se nevzdává. Alespoň ne z důvodu, že je vám zima, máte hlad, jste unavení anebo, že jste od něj čekali něco jiného. Než to vzdáte, tak si položte otázku, co budete dělat, až opravdu o něco půjde. Taky to vzdáte? Že ne? Tak proč nedokážete dokončit ani tuto úroveň? Věci nejsou vždy takové, jaké bychom je chtěli mít. I o tom je kurz přežití.

Vojta